PETR GINZ.CZ

PETROVY TEXTY

Následující Petrovy texty pocházejí především z časopisu Vedem, jejichž rukopisné originály si můžete prohlédnout na webu www.vedem-terezin.cz/.... . Za zvláštní zmínku stojí kompletní přepis Petrova rukopisu o buddhismu. Je uložena v archivu památníku šoa Yad Vashem. Jde o výpisky a koncepty vlastních Petrových textů k problematice, kterou v podmínkách ghetta považoval za obzvláštně důležitou. Více zajímavostí i širší souvislosti tohoto tématu najdete knížce. Děkujeme jeho sestře Evě, že nám pomohla text získat, aby na tomto místě byl poprvé vcelku publikován.

 

 

 

 

 

Texty na tomto místě budeme postupně rozšiřovat. Kdyby nám chtěl někdo pomoci s jejich přepisem ze skenů, abychom je sem mohli umístit, ať nám napíše na adresu info@petrginz.cz.

 

Dobrodružství kapitána Arona a jeho kormidelníka Abcessa (Vedem str. 49)

1/  Ve stěžňoví vítr vyje

 a z oblak se voda lije.

 Mocné vlny obrovité

 ukazují zuby lité.

 Nad hladinou mraky táhnou

 div jich vlny nedosáhnou.

 

2/ Vítr šaty profukuje

 a v té bouři jachta pluje.

 Na můstku stojí kapitán

 toť ON, Silvestr Aron sám.

 Sám se tomu velmi diví

 že jej nesmet vichr divý.

 

3/ A v té zadní kóji

 kormidelník stojí.

 Bedlivě se dívá kolem

 točí kormidelním kolem

 a poslouchá svého pána

 Silvestra to kapitána.

 

4/ Abcess on se jmenuje

 přitom velký utnám je.

 Vykládal mu to všelijak

 udělá vše naopak.

 Náhle se Áron ohlédne

 a jak křída hned zbledne.

 

5/ Neboť jak se se vzad ohlíží,

 velká vlna se sem blíží,

 vlna velká jako hora.

 Že nás nabere ta potvora.

 Arona uchvátil děs.

 Obrať hned tu loď Abcess.

 

6/ Co se tam tenkrát stalo

 žádné pero by nevypsalo.

 Abcess věren kapitánu

 uposlechl jeho plánu

 a obrátil loď dnem vzhůru

 směrem k nebeskému kůru

 

7/ Za obzorem zmizel mrak

 v moři plave lodi vrak.

 A poblíž dvě hlavy trčí,

 Aron pod nos vztekle vrčí.

 Zlobně práská svými kníry:

 Máš ty ňák divný manýry

 

8/ Zatracený Abcess jeden

 obracet loď vzhůru dnem.

 I vydá Abcess žalný sten:

 Vždyť já ti byl poslušen

 vždyť jsi mi ráčil nařídit,

 že mám tu jachtu obrátit.

 

Pozn. redaktora: Abscess byla v Terezíně přezdívka věčného smolaře Jiřího Brumla

 

Jak matematika přivedla menáždýnsta z rovnováhy (Vedem str. 83)

Přišel jednou jeden mladík k drážďanské kuchyni a žádal dvě porce, maje však jen jednu menážku. Ohromený menáždýst se ho ptal, kde má druhý lístek.

Ale to je jednohuché, - odvětil študent, - proč bych musel mít dvě menážky ? Jedna mi stačí, vždyt jedna se rovná dvěma.-

A začal udivenému muži vykládat :

/a2  - a2/ se rovná /a2  - a2/ , to je přece jasné, a teď dejte bacha. /a – a/ je totéž, jako /a+a/.

/a – a/, chápete ?

No jo, ale co to má společného s knedlíky ?

Nebuďte netrpělivý, dělíme totiž celou rovnici /a – a/, vyjde nám a rovná se /a+a/, čili dvě a. Když krátíme rovnici A vyjde nám : 1 se rovná dvěma.

To znamená, že když mám jednu menážku, je to stejné, jako bych měl menážky 2.

Zoufalý menáždýnst houkl do kuchyně : Dvakrát.

 

Rozhlásek domova 1 (Vedem str. 108)

Dnešní týden, milí lidé,

mnoho toho k psaní bude.

Jsou teď zkoušky z matyky

češtiny a fysiky.

Každý se teď stává málem

Nelsonem, tu, admirálem.

(Plavem jako ryba

což je velká chyba.)

A nedávno byl tu zas

footballový jest zápas.

L 417 contra 218.

Dostali jsme gólů pět,

inu, darmo vyprávět.

Zato v soupeřovu bránu

nedali jsme ani ránu.

              XX

Marodý se sotva plouží

abcess na noze ho souží.

Na marodce Laub je nyní,

doktorům má dobrodiní.

Zappner Georg stal se mžikem

bedninským kočovníkem.

Díky vzácným zásluhám

stěhuje se sem a tam.

               XX

Bazének náš před oknem

v koupaliště proměněn.

Balvan těžký jak tři ženy,

z prostředka byl vytažený.

(Tuto váhu udávám,

aby rým byl zachován).

                XX

To je vše co chci vám říc,

Váš

          Fridolín z Vršovic.

 

NEPODAŘENÉ TOULKY TEREZÍNEM

Kruci, už je půl dvanácté, za chvíli jdeme tisknout a já ještě nemám TOULKY, řekl jsem si, než jsme šli s Ríšou tisknout nové číslo VEDEM. – Kam bych se mohl honem zatoulat, aby z toho byl článek asi na 5 dm2? A v tomto okamžiku též vstoupila sestřička z marodky, že prý chce pět lidí, aby přinesli šónkost. Šli čtyři z pořádkové a ten pátý . . . honem . . . no třeba ty. Samozřejmě že jsem to byl já. Než podřídil jsem se svému osudu a pomyslil jsem si (dle vzoru velkého Leoše Demnera), že je to lepší než tyfus a že se i z toho konečně dá něco vymačkat. Když nás sestřička sehnala dohromady, přinesla nádobí a pravila hlasem smrtelně vážným: Tahle nádoba je pro šónkost, tahle pro ikterkost, sem dáte polívku a do téhle nádoby škubánky a do tohodle přijde cukrovka. Nato odkvapila pro menážky. Mínili jsme, že když ochutnáme od každého trochu, že se dosyta najíme. Kotolouč dokonce navrhl založení dišlospolu (dietní šlojzovací společnost). Konečně jsme vyrazili. Cesta uběhla bez zvláštních příhod a bez nehody jsme dorazili do Hamburku), kde je nyní dietní kuchyně. Vzpomenuv si na své poslání i na toulky, pokoušel jsem se ulovit nějaké interview. Kolik lidí stravuje tato kuchyň? Nač to potřebujete vědět?

Já jsem, abyste věděla, redaktor časopisu VEDEM. Chichichi, redaktor, chichichi, tak když to chcete mermomocí vědět, tak asi 450. Podívejte se, paní, tohle je redaktor. Takovýto způsob rozmluvy mi arci nebyl po chuti, a proto jsem vzal připravenou nádobu se škubánky a vypadl. Seřadili jsme se a vydali se na cestu. Och, které péro jest s to, aby vypsalo veškeré útrapy této strastiplné pouti. Vítr metal proti nám písek, z kýblů lila se nám polévka na šaty a do bot a sestřička si to štrádovala vpředu, protože nic nenesla. Kahšek si liboval, že má nohy v teple, v botech mu totiž čvachtala horká polévka, Metzl mínil rozšafně, že ani nebude poznat, že jsme nějakou polévku vylili. Napadal tam místo ní písek, tak to máme buřt. Komiňas naříkal na svou kýlu a Kotolouč mlčky nesl svůj osud v podobě hrnce s omáčkou a politých kalhot. Když jsme dorazili na místo, byli jsme zničeni na těle i na duchu. Sekli jsme s nádobami, udělali čelem vzad a šli domů. Po cestě se nás ptal nějaký hoch, co má šónkost k obědu.

Sypané škubánky, odpověděli jsme.

Sypané? Divil se hošík.

Ano, pískem, byla naše odpověď.

–nz-         (Petr Ginz)

 

MEJ-FA-ZU NEBOLI O LHOSTEJNOSTI MANDŽUŮ

Rozmočenou, blátivou Mandžurií vede polní cesta. Hluboko vyježděné rýhy na jejím povrchu svědčí o dlouhém používání. Naše auto se chvílemi zastavuje, a tu musíme vylézti a vytlačiti svou Tatru z brázdy ven. Nasadíme rychlost a jede se hlemýždím tempem dál. Auto škobrtá přes výmoly a kalužiny. Posléze se objeví polorozpadlá bouda a z ní vychází Mandžua. Zastavíme se a vylézáme z auta. Vidíme mandžuskou vesnici. Za chvíli je kolem nás celá rodina. Posnídáme. Obrátil jsem se na mladého Mandžua: „Proč nespravíte, proboha, tu cestu? Vždyť se po ní nedá vůbec jezdit!" — „Mej-fa-zu," odpoví Mandžua, „nedá se nic dělat!" To je všeobecný názor v Mandžurii. Přestože cesta byla každý den používána, nikomu ani nenapadlo ji spravit. Je rozbitá? No tak je rozbitá — mej-fa-zu, nedá se nic dělat.

A abyste si nemysleli, že se chci zabývat mandžuskou filozofií, tak vám povídám: Nejenom v Mandžusku jsou Mandž'uové. Je jich i zde dost a dost. Jsme v Terezíně? Mej-fa-zu. Potíme se jako prasata? Mej-fa-zu. Protekce na každém kroku? Mej-fa-zu. Berou vše jako fakt, nepříjemný sice, ale nezměnitelný. Je tu protekce? Co se dá dělat? Protekce je přece něco tak nezměnitelného, samozřejmého jako otáčení Země a přitažlivost. Bylo to dříve, bude to zase. Mej-fa-zu.

Nenechte se otupit Terezínem! Nedívejte se hovězíma očima. Bijte po držce vše, co se vám zdá nesprávné. Smrt Mandžuům!

 

VZPOMÍNKA NA PRAHU

Jak dlouho již je tomu,

co viděl jsem naposled

slunce zapadat za Petřínem.

Tu Prahu líbal uslzený hled,

když halila se večerním stínem.

Jak dlouho nezalehl v můj sluch

líbezný šumot jezu Vltavy?

Dávno již Václaváku ruch

zapomenut vytratil se z hlavy.

Ta neznámá pražská zákoutí

ve stínu jatek a slepých stok,

jak těm se vede? Sotva se pro mne zarmoutí

tak, jako já pro ně. – Je tomu téměř rok.

Již skoro rok dřepím v šeredné díře

místo tvých krás jen pár ulic mám.

Jak v kleci zajaté divé zvíře.

Praho, kamenná pohádko, vzpomínám!

 

ZE ŽIVOTA NEŽIVÉHO PŘEDMĚTU

Jak jest většině z nás známo, nemůže se nikdy a za žádných okolností předmět neživý těšiti životu. Pouze ta věc, která žije ve stálém styku s lidmi, proměňuje se a je již vlastně skoro součástí jejich vlastního života, pouze ta věc se dá nazvat žijící. A jednou z takových věcí je nadávka. „Ty vole blbej, ty kanále. . ." Ještě si jasně pamatuji, jak při příjezdu DQ transportu na mne zapůsobila tato první Volkova série. Bylo mi, jako by na mne na chvíli dýchala Praha se svými osvětlenými třídami, zamlklým nábřežím a lesknoucí se Vltavou. A tehdy jsem právě přišel také na to, že na té nadávce něco je. A že stejně jako v krojích, zvycích a umění se i v nich zračí prostředí jejich vzniku. Jsou nadávky uhlazené a sprosté, jsou civilizované, a řekl bych skoro prehistorické. Pro civilizované nemusíme chodit daleko; vždyť je slyšíme na každém kroku: Idiote, kreténe, primitive!; jak je vidět, čerpá nadávka z moderních vědeckých poznatků. Zato jsem slyšel jednou černocha, jenž si ulevil takovým způsobem: vypoulil oči, rozšířil nozdry a z úst se mu vydralo za-chrčení: Bovo, vire kapsku! (Vůl tě sežer!) Neučinil jsem namátkou, že jsem vybral tyto dva příklady. Podívejme se na terezínské nadávky (není na tom nic vymyšleného, slyšel jsem je na vlastní uši): Primitive po . . . anej! Kreténe zvadlej! Svině materialistická, egoistická! Zde vidíme dva znaky: jeden, znak civilizace, a druhý, ne nepodobný onomu černošskému. A výklad je nasnadě. Terezín je město, kde povrchní civilizace je stále více zatlačována pudem sebezáchovy, egoismem, pěstním právem a mnoha jinými motivy, které okolnímu světu se již alespoň z větší části podařilo odstranit. Poznat svět z jeho nadávek, slyšet nadávat kuli v Šanghaji, Singapúru, rybáře na Novém Foundlandě, zemany na Ceyloně, gejši v Japonsku, lovce perlorodek v Bengálském zálivu, to by bylo mým ideálem. A tak jednou, poznav svět a jeho obyvatelstvo z jejich nadávek, bych se vracel domů parníkem Pacific a hukot lodního šroubu by mne ukolébal ku spánku. A tak, spokojen sám sebou, bych usnul a v hlavě by mi jistě v podvědomí tepal šroub Homérova hexametru: A spal jest celou noc, snu sladkým svírán poutem.